Dědění je situace, se kterou se člověk alespoň jednou v životě v rodině setkal a ti mladší to určitě zažili, když dědili jejich rodiče. A i mezi blízkými přáteli určité někoho máte, kdo má zkušenosti s dědictvím. Proč mám tedy pocit, jako by ho vynalezli jen nedávno a někteří lidé o tom v životě neslyšeli?
Abych všechno trochu upřesnil, nechci polemizovat nad připraveností lidí zdědit peníze v bance anebo sbírku obrazů či skříň plnou starých hadrů. Spíš mám na mysli dědictví ve formě nějakého starého domu a přilehlých pozemků k němu. Ať už se jedná o velikou zahradu na vesnici anebo dokonce hospodářství na samotě. Občas mám pocit, že to někteří dědicové považují za danajský dar a nevědí, co s tím dělat. Ale setkávám se i s tím, že jsou dědicové překvapeni z toho, co zdědili a mají „hlavu ve smutku“ a silně přemýšlí, jak se zděděným hospodářstvím a domem naloží.
Jsem jediný, komu připadá divné, že budoucí dědic, vědomý si toho, že poručitelé tady už dlouho nemusí být, se nepřipraví na to, co bude následovat? Že nemá v hlavě jasno, jak naloží se jměním, které zdědí? Že není schopen se připravit na jednu ze dvou hlavních alternativ? Že buď „tu barabiznu“ hned prodá anebo že „hospodářství zvelebím“ a budu se těšit na život tam?
Nechci působit cynicky, ale přece jako dítě svých starších rodičů-důchodců vím, v jakém jsou zdravotním stavu a co je trápí, tak přece nemohu v situaci, když „přijde jejich čas“, kecat něco o tom, jak mě zasáhla nečekaná smrt rodiče. Nečekaná? To jako fakt? A to jste dospělí? Žijete tady na tomto světě?
Smrt rodiče zasáhne každé dítě, bez ohledu jak je velké a dospělé. Ale jako dospělí přece víme, že lidé se nejen rodí, ale i umírají. Je to (pro nás) nepříjemné, smutné, těžké, ale rozhodně ne nečekané, zejména když už dlouhá léta pobírají důchod, ze kterého velkou část mají na stole ve formě tabletek.
Můj otec skutečné umřel náhle, bylo to takové „cvak“ a bylo po všem, ale protože nějaké „náznaky“ byly už předtím, věděli jsme, že to může přijít kdykoli. A proto jsme oba sourozenci věděli, co bude s dědictvím. V našem případě jsme se dopředu domluvili, že dům s velkou zahradou prodáme. Hned, jak to počasí dovolilo, jsme se pustili do práce. Začali uklízet. Hodně věcí skončilo na sběrném dvoře, hodně věcí ve sběrných surovinách, malotraktor s pluhem jsme prodali, stejně i jiné věci, pro které jsme neměli využití, protože jsme tehdy neměli svá hospodářství. Vybavení domácnosti jsme si rozdělili, pejskovi jsme našli nový domov. Staré stromy, které dost překáželi, jsme skáceli, mladší ošetřili. A když začala růst tráva, jednou za čas jsme ji posekali, aby dům nevypadal jako zanedbané místo.
Co jsme rozhodně nedělali? Nepustili jsme se do oprav domu ani hospodářských objektů, i když interiér by si to zasloužil. Věděli jsme, že by to byla zbytečná investice, kterou nový majitel nemusí ocenit ani zohlednit, stejně si to každý udělá po svém a naše nové věci rozbije. Tak proč utrácet peníze a čas? Zato jsme zrušili část starého vnitřního oplocení, původně dělaného kvůli drůbeži, teď jen zbytečně překáželo a hyzdilo dvůr. A když se našel vhodný kupec, dům i s pozemkem jsme prodali.
Co se zděděnou chalupou?
Proto si myslím, že říct „Co teď mám s tou chalupou dělat?“ je znakem nezralosti každého, kdo ji zdědil po svých rodičích, zejména když se sám blíží důchodovému věku. Jak říkám, není to cynizmus, ale nemůžete říct, že jste to nečekali. Museli jste to vědět, že se to stane a i to jste museli vědět, že to nebude v příštím století. Zkrátka rozumný člověk v takové situaci už dávno ví, co bude se zděděným domem a pozemkem dělat a po skončení dědičského řízení se hned pustí do práce. Je-li jediný dědic, ani na to nemusí čekat.
Takže opravdu za nejdůležitější v případě domu a pozemku, co představuje dost vysoké provozní náklady, byste měli mít dopředu jasné, jak budete postupovat a zda si nemovitost necháte nebo ne. Protože je potřeba platit daň z nemovitostí, za elektrickou přípojku, případně plynovou a též za vodu a stočné. A u pronajatých pozemků co se smlouvou a jejími podmínkami.
Nejhorší je nevědět, co dál, zda prodat nebo využívat a pak nahodile řešit nějaké zásahy do objektu. Zejména ty provizorní. Například oprava střechy, která není úplně špatná, ale místy do ní teče. Anebo výměna oken. Oprava chodníku a dvora. Oprava plotu kolem pozemku. To všechno jsou investice, které se mohou ukázat jako dočasné, zbytečné a nákladné, zejména když to bude potřeba opravit nebo předělat. Lepší je to nechat všechno tak a opravdu se zamyslet a odpovědně rozhodnout, co udělat se zděděným jměním.
Abyste nevyrobili sobě nebo příštímu majiteli do budoucna problém, který se pořádně prodraží jen proto, že jste teď ušetřili a udělali to „nějak“. Například hodně starých domů má eternitovou střechu. Já když to vidím, tak si říkám: „Mínus sto tisíc“. Tolik totiž nejméně může stát odborná likvidace azbestocementového materiálu krytiny. Na námitky reaguji „Dejte vyměnit střechu a dostanete ty peníze,“ a dál se nebavím. Není o čem. Nedávno jsem viděl dům, který měl eternitovou, částečně netěsnou střechu „opravenou“ asfaltovými, za tepla lepenými pásy. A má reakce? „Minus stopadesát tisíc.“ „Vždyť oprava stála dvěstě tisíc!“ vykřikl majitel. „V tom případě jste prodělal třista padesát tisíc vlastní hloupostí.“ Totiž žádný budoucí majitel, který chce starý dům opravit, předělat a využívat, nenechá na domě takto „opravenou“ střechu.
Mnoho lidí uvažuje v souvislosti s domem o dětech. Ale řekněte, kolik opravdu znáte lidí, se kterými zůstali jejich děti po vlastní svatbě bydlet s nimi v jednom domě a žít na jednom dvoře? Dvě procenta? Všichni ostatní hořce zaplakali, protože děti si žijí svůj život, po svém, (často) za své a úplně někde jinde. Může se nám to nelíbit, může nám to narušovat naše plány, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Zkrátka je to tak a my jsme vyhodili peníze ven oknem, investovali-li jsme do domu s vidinou, že to děláme pro své děti. No neděláme.
Zděděný dům opravíme
Se zděděným domem je to úplně stejné, jako když si starší dům koupíte, například se stěhujete z velkého a drahého města z paneláku na klidný venkov. S úrovní a kvalitou oprav a investic uvažujete s horizontem vašeho optimistického dožití. Takže všechno, co děláte anebo opravujete, by mělo vydržet třicet let. Tolik času, abyste s tím už do smrti nemuseli nic dělat. Protože si myslím, že není nic horšího, jako sedmdesátiletý řešit, zda si v minulosti provizorně opravovanou střechu budu opravovat sám anebo dám peníze „na pohřeb“ za další opravu, aby ještě alespoň pět let vydržela…
Zkrátka je potřeba to udělat pořádně, protože to příště bude dražší a hlavně vám to stále bude žrát čas. A toho je tak málo.
Když opravíte střechu, máte čas. Na cokoli, i na přemýšlení, co s tím domem a kde začít. Nebude vám do něj téct, nebude vlhký a déšť vám nezničí, co v domě opravíte. Potom si můžete promyslet, jak předěláte elektroinstalaci, rozvody vody, jak bude vypadat koupelna a jak kuchyň. Hlavně žádná (drahá) provizoria. Přitom střecha nemusí být úplně nová včetně krovu a nové pálené tašky. Dá se použít i plechová střecha a opravdu je jen drobný rozdíl, zda při opravě střechy a vyrovnání krovu s novým laťováním použijete laciný plech anebo kvalitní se zárukou 30 let na prorezivění.
Mezitím se můžete věnovat dvoru a zahradě. Kde bude odpočinková zóna, kde terasa s grilem, kde lavička, kde kurníky a zaječince, kde vyvýšené záhony, kde voliéra pro psa a kde jaké stromy chcete zasadit. Ty byste měli sázet co nejdříve, protože potřebují pár let na to, aby začali plodit. Protože ty staré, téměř stoleté stromy, bude potřeba stejně skácet… A stromy je potřeba chránit ploty, aby je srnčí zvěř nezlikvidovala.
Je toho hodně, co se dá, může a musí na starém domě s pozemkem udělat. Nejhorší je přemýšlet, co s tím, a mezitím neustále sekat a hrabat trávu, opravovat věčně rozbitou střechu, branku, potrhaný starý plot… Furt dokola.
Že vaše děti tuto chalupu nechtějí a nebudou chtít? Nechte je, ať si žijí svůj život po svém. Rozhodli-li jste se chalupu prodat, prodejte ji bez těch drahých a zbytečných oprav, rozhodli-li jste si ji nechat, opravujte ji pro sebe a podle sebe. Vaše děti ji jako dědictví po vás s největší pravděpodobností i tak prodají, tak ať aspoň má nějakou cenu, ale počas vašeho života se starejte o to, aby sloužila hlavně vám.
Podobné články:
Komentáře