Měl jsem založit stěhovací firmu

Zřejmě každý má občas pocit, že se minul povoláním. Já jich za svůj život vystřídal několik, ale každé jsem vykonával rád. No v této polovině života se mi často stává, že si začínám myslet, že jsem se měl věnovat něčemu úplně jinému. Že jsem se měl věnovat stěhování, anebo spíš vyklízení. Nechtíc jsem v tom získal bohaté zkušenosti.

Pamatuji si, jak mi máma v dětství často říkala, že jsem bordelář a nutila mě uklízet. Později mi i moje sestra potvrdila, že to bylo obráceně. Ne, že bychom nutili uklízet matku, uklízeli jsme vždy museli my. A tak to bylo i s „velkým úklidem“.

Poprvé mě to postihlo před asi pětadvaceti lety. Rodiče prodali dvojgaráž, kterou jsme stavěli, když jsem studoval. Už v ní nebylo co parkovat a hlavně se rodiče začali věnovat vzdálené chalupě po rodičích. Takže vyklizení zůstalo na mě. Staré pneumatiky po už tehdy veteránské Volze GAZ-21 skončili ve sběru, stejně tak rezavé kanystry a kupa jiných prý „užitečných věci“. Starým dřevem se topilo a použitelné součástky i nářadí jsem převezl do existující poslední garáže rodičů. Tím bordelem jsem se zabýval více než týden každý den.

Když otec odešel a máma už nechtěla užívat chalupu, několik tun železných plechů,trubek, tlakových nádob a jiného harampádí jsem odvezl postupně do sběrného dvora, co se dalo jsme prodali na inzerát a k mému překvapení jsme tam našel i věci, které jsme před lety nevyhodil, ale odvezl do garáže. Tentokrát jsme byl nekompromisní. Ale i tak mi vyklízení rozsáhlého venkovského dvora trvalo měsíce, protože jsem musel jezdit dost daleko. A použitelné nářadí a hospodářské pomůcky opět skončili v městské garáži. Tedy co se vešlo vedle parkovaného vozíku za osobní auto.

Není to tak dávno,co jsme si koupili chalupu na venkově. Spousta lidí si myslela, že jsme s ní získali i mnohé vesnické poklady. No my jsme odvezli do sběrného dvora sedm plných aut kombi vyšší střední třídy se sklopenými sedačkami. A kolik dřeva skončilo jako popel… Vyklidili jsme nejen čtyři místnosti dlouhá léta neobývaného domu, ale množství odpadu jsme odvezli i z pozemku.

Abych se vrátil „ke kořenům“, nedávno mé čekalo vyklizení bytu a třech sklepů po matce Mnohé z oděvů v posledním období poskytla lidem, kterým ještě posloužilo, ale i tak nás čekala dřina a odvážení na různá místa množství kdysi užitečných věcí. Včetně sběrného dvora.

Vyklízení mé musí kdesi v podvědomí bavit. Koupili jsme si rodinný dům s menším pozemkem a co nás čekalo zde! V pokojích není co vyhazovat, bývalí majitelé si nábytek a vybavení odvezli do nového bydliště. Ale v kůlně a na dvoře, to bylo bordelu. No největší překvapení nás čekalo v garáži a zejména za ní! Jako by tu někdo provozoval autoservis a skládku v jednom!

A tak jsem si obstaral velké kartonové krabice, rozložil je a začal třídit stylem „Jedenkrát a dost“. Kdykoliv jsem na zemi nebo v místnosti, do které jsme vkročil, uviděl a chytil něco do ruky, muselo skončit buď na poličce, jako opravdu užitečné, nebo v některém z boxů. Neexistuje, abych něco vzal do ruky a odložil na bok s tím, že potom… Rozhodnutí musí být nevyhnutné a neodkladné. A večer cestou do města vezu v kufru i jednu nebo dvě škatule s obsahem „komunál“ nebo „plast“. Osobitě staré železo skončí ve výkupu. Ne, že bych na tom zbohatl, ale dál v zahradě to rezivět nebude. Osobitná škatule poputuje na sběrný dvůr, plná starých satelitních přijímačů, různých přehrávačů a rozbitých napájecích adaptérů. Proč to muselo roky překážet v regálech?

Jediná pozitivní věc na této činnosti zadarmo je, že si to děláme pro sebe. A druhá to, že se snažím svým potomkům nezanechat stejné dědičství. I když sám odkládám různé věci na opravu anebo pozdější využití, jednou za rok dělám velký úklid. A věci, které jsem neopravil nebo nepoužil nejméně tři roky končí tam, kam odpad patří. Případně je nabídnu výhodně na bazos.cz.

Na skladování je potřeba prostor. Skladujete-li nepoužívané a nepoužitelné předměty, je to drahý prostor.