Nezávislé snídaně

Moderní svět je komplikovaně propletený a jsme jeden na druhém neuvěřitelně závislí. Vždyť jen taková snídaně, co to představuje za komplikovaný logistický (po starém „dodavatelsko-odběratelské vztahy“) řetězec, který končí nákupem čerstvých rohlíků a mléka v místních potravinách, či dnes spíše supermarketu, včetně parkování natankovaného auta… Ale vždyť to tak být nemusí.

 

 

Častá odpověď, kterou slýchám, je, že taková je doba. Hloupost. Dobu dělají lidé. Jedni tím, že něco dělají, druzí tím, že nic nedělají (proti) a tolerují to těm prvním. Takže podle mě doba je taková, jací jsou lidé. Ale já nejsem davový typ.

Podrobnějším pozorováním skutečnosti člověk snadno dojde k závěru, že „na vině“ je specializace. Na vině naší (vzájemné) závislosti. Každý člověk v práci dělá jednu věc. Sice perfektně, ale jen jedinou věc. Například perfektně vypisuje excelovské tabulky, ale netuší, odkud se berou čísla, která tam dává, zda jsou dobré, správné, přesné, relevantní. A ani to, co se s jeho tabulkami děje, kdo přijímá rozhodnutí a jaké budou mít tyto činy vliv na jiné lidí nebo na jeho samého. Ve fabrice soustružník perfektně opracuje ocelovou kulatinu, ale netuší, do čeho jde jeho dílec, jak se skládá celek ani jak funguje a zda bude užitečný lidem nebo jen jednomu člověku (proti ostatním lidem). Zkrátka specializace způsobila, že každý ovládá něco, ale o celku neví nic a sám si neporadí. Ani s těmi „obyčejnými“ snídaněmi.

Tak takový svět se mi nelíbí. Odmakat si svých osm hodin a nestarat se o nic. Jsem divný? Jak říká Jarda Dušek, „nevytvářejte takovou realitu“. Já mám rád ve věcech jasno, rád vidím komplex, chci o tom něco vědět. Nechci být jen kolečkem v strojku, chci znát celý orloj a umět ho nejen opravit.

Na co je to dobré?

No pokud se orloj porouchá, umím ho opravit, když vím, jak celý funguje. A možná bych ho uměl i celý znovu postavit. No dobře, to jsem trochu přehnal, přece si nepostavím v zahradě věž a v ní celý hodinový stroj i s kalendářem. Ale vědět postavit dřevěnou věž se již hodí. No dobře, tak ne věž, ale takový dřevěný přístřešek u domu nebo krytou terasu či kurník, to už je jiná káva. Ušetří to mimo jiné kupu piva pro dělníky a peněz pro mistra, kteří by to stavěly za vás. I když s tím pivem to není úplně tak, nějaké jsem vypil po práci večer i já 😉 Zkrátka umět chytit do ruky elektrickou pilu nebo i ruční, dláto s kladivem či vrtačku a dokonce umět s tím zacházet mi dává nezávislost. Od těch, kteří dělají dřevostavby na zakázku, ale věčně nemají čas (neboť mají dobře placenou práci od těch „specialistů“). Jistě, musel jsem se to všechno naučit, nějaký čas to trvalo, i jsem pokazil nějaký materiál (a zbytky využil jinde), ale dnes když si v neděli večer řekneme, že chceme přístřešek na západní stěně domu, tak další neděli večer posílám fotku zastřešené konstrukce 😉 a nějaké „dodavatelsko-odběratelské vztahy“ a „délka logistického řetězce“ mohou být pro mě sprostým slovem 😀 Navíc práce se dřevem voní a pohladit si rukou kvalitní dřevo je radost.

Ale ne o mých tesařských zkušenostech jsem chtěl psát, když začínal tento článek. Chtěl jsem o tom, že si odkrojím z kváskového chleba dva krajíce. Chléb není z obchodu uprostřed vesnice, kde ho ráno dovezla dodávka z velkopekárny z druhého okresu, kde ho museli pekaři v noci upéct. Je z chladničky, kam se dostal z trouby mé přítelkyně, která ho upekla. Rozmixovaný tvaroh může být od sousedů, kteří mají krávu. Šunku a plátkový sýr si zatím stále kupuji, protože se učím pomalu 😉 ale papriky, rajčata i okurky už léta pěstujeme sami. A letos přibyly i vajíčka od slepic z vlastního chovu.

Keramiku se vyrábět nechystáme, ani já nejsem fanatik. Ale čaj v šálku je také z místních zdrojů. Bylinky nám zde rostou v trávě, která v zahradě převládá a je sečena mozaikově, jak se dnes moderně nadává. Máme vlastní studnu. Zdraví je tu všude na dosah, stačí si odtrhnout (pravda, dříve bylo třeba se trochu postarat).

A dát si takovou snídani při ranním slunci na čerstvém vzduchu je k nezaplacení.

Hřeje mě nejen čaj, ale také vědomí, že toto všechno si dokážu pořídit sám nezávisle. Pokazila se pec ve velkopekárně? Vypnuli jim plyn? Odešla převodovka na dodávce? Řidič zůstal v karanténě? Z velkoskladu nedovezly „čerstvou“ zeleninu do hypermarketu? Prodavačky stávkují za lepší pracovní podmínky? Na benzínce je palivo jen na příděl? Jiná katastrofa v logistickém řetězci? Zdražily elektřinu? Nebo snad zvedly ceny potravin na dvojnásobek?

Co z toho se mě týká při schopnostech a možnostech, které mám a dovednostech, které jsem nabyl? Co z toho mě vyruší při popíjení kávy po snídani? Že nejsem vysokocenený specialista v oboru, kterému nikdo kolem nerozumí?

Tak takto já vidím svou nezávislost a postupnou cestu k ní. Doba je taková, jakou ji dělají lidé. Pokud máte základní výrobní prostředek, tedy půdu (měli jste to štěstí, že jste ji zdědili a rozum, že neprodali nebo ještě více rozumu, že si koupili sami), můžete začít klást jednotlivé pilíře své nezávislosti tím, že se budete méně specializovat a více porozumíte celku. Že zvládnete více činností a poradíte si sami. Tolik, kolik vám aktuální situace dovolí. A výmluvy, že je málo času? Obávám se, že zanedlouho budeme mít všichni toho času i nazbyt. Jen ne všichni budou mít základní výrobní prostředek a dovednosti, které na jeho obsluhu budou potřeba.

Mějte hezký den a dělejte dobu takovou, jakou ji chcete mít.