Klasický venkovský dvůr kromě vstupu do domu zajišťuje i vstupy do kuchyně, myslím tím materiální vstupy, potraviny a suroviny na přípravu jídel. A nejsou to jen brambory a zelenina či bylinky, ale i poctivé domácí maso. Snad nejjednodušší je chovat slepice, je z nich dvojaký užitek a moc to nestojí ani času ani peněz.
I my chováme slepice jen optimální čas, tedy pokud snášení přiměřeně dost vajec, mají o vše postaráno a pak jim dopřejeme „horkou koupel“ a neostýcháme se je uvařit v polévce nebo upéct v elektrické troubě.
Než zvládneme chov z vlastních kuřátek, zatím nakupujeme malá kuřata, z kterých si slepičky vychováme sami. A protože víme, že musíme počítat i s úhynem i s tím, že část kuřátek se změní na kohouty a vajíčka snášet nebude, nakupujeme vždy víc kuřátek, než plánujeme chovat nosnic. Obyčejně dvojnásobek. Takže kromě masa z vyřazovaného chovu nosnic máme i maso z mladých kohoutů. To vše je plus k vajíčkům od nosnic, samozřejmě.
Loni nám to vyšlo tak, že k devíti slepicím jsme si nechali jednoho parádního kohouta, doufajíc, že budou kvočny i dobře oplodněná vajíčka a z nich kupa kuřátek, a osm jeho bratrů posloužilo v kuchyni. Dva opustili naši domácnost jako dárek. A protože teď chováme plymutky, tedy polotěžké plemeno, víme že i slepice budou těžší, než Dominanty, které měly nanejvýš 1,2 kila, a kohouti jsou ještě větší. Půlroční i mladší kusy měly od 2,5 do 3,2 kila, starší i víc. To už je pěkný kousek na pekáči i v hrnci. Nemluvě o chuti 😉
Mít možnost každý měsíc porazit jednoho kohouta anebo pořádně velkou slepici je slušný příspěvek k potravinové soběstačnosti rodiny. Dají se připravit na různé způsoby s různými přílohami, takže to nemusí být jednotvárné jídlo. A když se nám minule ohlásila vzácná návštěva, řekl jsem to, co bývalo na vesnicích zvykem: „Zařízneme slepici“. I když jsme zařezali kohouta, úplně bio a k němu byla rovněž bio příloha z naší zahrady.
Podobné články:
Související články:
Komentáře