Stát na louce a moci se říct „Tohle je moje“ je skvělý pocit. Půda je skutečná hodnota a je to úplně něco jiného, než různé virtuální, umělé, syntetické hodnoty, jakými jsou například kredity, akcie či „výnosy“ a v podstatě i dnešní peníze, založené více na důvěře, než na materiálním základě. No stejně než při platidlech je i při půdě důležitá odpověď na otázku „Kolik“. Tedy odkud pokud je to vlastně naše.
U dvora a spodní polovině zahrady jsme neměli pochyb, kde jsou hranice pozemku, který jsme počátkem roku koupili. Samozřejmě že jsem se podíval do pozemkové mapy a rozlohu parcel jsme znali už před samotnou koupí pozemku. Například jsme se dozvěděli, že jeden z plotů je postaven jinak, než jsou hranice pozemků, ale zatím jsme neviděli důvod to nějak řešit. Necháme si to na později.
Ale v horní polovině nebylo úplně jasné, kde končí naše louka a začíná sousedova. Samozřejmě jsem oslovil postupně všechny sousedy, abychom si ujasnili, kde je ta pomyslná čára, oddělující naše pozemky. Ať se vyhneme zbytečnému nedorozumění, že náhodou vykosím i sousedovu trávu. Přestože dnes je situace taková, že by byli všichni rádi, kdybych to sekal i za ně a trávu si nechali, ať ji nemusí pak sami „sušit“ vysokou teplotou. Nikdo dnes nechová hospodářská zvířata, takže seno nepotřebují, jako v minulosti.
Trávy pro naše mulčovací potřeby máme dost vlastní, ale chceme v budoucnu vysadit stromy na louku, která v minulosti byla sadem a tak je i vedena v pozemkových knihách. Ze tří sousedů ale pouze jeden věděl přesně, kde hraničíme, druhý to věděl zhruba a třetí to jen tušil, protože nikdy nepotřeboval vědět, kde končí jeho zarostlý pozemek a začíná naše, či spíše ještě předchozího majitele, louka. Takže pokud bychom chtěli vybudovat plot kolem mladých stromků, který by je ochránil před srnčí zvěří, nejprve musíme přesně znát hranice našeho pozemku.
Zašel jsem tedy do jedné z geodetických kanceláří a přednesl svůj požadavek. Podívali jsme se spolu do mapy, řekli mi přijatelnou cenu a dohodli jsme i blízký termín. Ráno před měřením jsme si zavolali a za hodinu jsme se setkali u nás na zahradě.
Protože bylo třeba měřit nahoře v kopci, asi 200 od příjezdové cesty, vybral jsem z domu Motúčko, naložili jsme jejich přístroje i mou sekeru, křovinořez, rýč, pro případ, že se bude třeba prosekávat těmi houštinami na vrchu louky, a vyrazili za Motúčkom do svahu.
Kluci měli vše připraveno, v podkladech čísla zanesené, tak zaměření hraničních bodů v terénu šlo rychle. Na vytyčené body jsem nechal nabít vytyčovací značky a za hodinu jsme měli ve všem jasno. Na vrchu louky jsem odstranil jeden malý stromek z náletu, pár výhonů ostružin, abych udělal místo pro značku a mohli jsme jít spokojeně dolů. Kluci, že si vydělali, já, že máme přesně vytyčené hranice našeho pozemku v terénu.
Jak se dalo očekávat, na jedné hranici byly značky tam, kde jsme je očekávali, na druhé víceméně tam, kde říkal soused a na třetí podstatně dále (plus pro nás), než bylo obecně předpokládané. Nyní je však již situace jasná úplně každému, koho se týká a my můžeme pokračovat ve svých plánech obnovy ovocného sadu. Za dvě hodiny čistého času a nějakých těch pár stovek ten pocit rozhodně stojí.
Komentáře