O blížícím se konci civilizace se mluví snad již od jejího začátku. Vždy se najdou lidé, kteří vidí její nedostatky, vždy se najdou lidé, kteří se dívají na svět pesimističtěji, než ostatní. A vždy se najdou lidé, kteří se nám snaží poradit, jak se zachovat v případě kolapsu civilizace, či už náhlém nebo postupném, jak přežít a začat žít v nových podmínkách. Paradoxně, i když radí, jak žít po novém, vycházejí ze starého. A překonaného, měly by si opravit své znalosti. A potom i knihy.
Opravit text ba webu je jednoduché. Přepíšete, smažete nebo doplníte, co potřebujete a odteď už všichni návštěvníci internetové stránky vidí aktuální obsah, starý je nenávratně ztracen (ne úplně, ale to je téma jiného článku). Hovoříme-li o kolapsu civilizace, musíme připustit, že internet nebude. Protože nebude elektřina. Takže nebude čím nabíjet smartfóny, nebude čím napájet počítače, abychom na internetu něco našli. Zejména však nebude elektřina na provoz a chlazení internetových serverů a zejména, si myslím, provozovatelé serverů a datacenter budou mít jiné starosti, než nám servírovat informace. Budou se snažit servírovat potraviny své rodině a na nějaký internet se můžou…
Avšak takové poctivé papírové knížce se baterie nevybijí. Může sice přijít k jiné úhoně, ale rozumní lidé věří, že informace a vědomosti mají cenu zlata. Zejména když se není koho zeptat a Google bude vypnutý. Ale dobrá kniha je dobrá i v této době. Nejen si ji přečíst jako odpočinek po práci namísto sledování tupého programu v televizi, ale i pro obnovení dávných zvyklostí. Ze zvědavosti jsem si totiž přečetl několik knížek, které radí, jak se zachovat těsné před, po a hlavně v následujícím období, kdy přestane fungovat společnost tak, jak ji známe a jak ji považujeme za samozřejmou. Tedy když nebude policie, hasiči, ale ani vodárny a elektrárny, hypermarkety ani poliklinika. Když nebude daňový úřad, ale ani zaměstnavatelé a peníze budou mít hodnotu podpalovače ohně. Pokud jsem neměly pouze ty elektronické..
Jedno mají tyto knížky společné. V podstatě popisují život na hospodářství tak, jak ho znaly koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století. Když za výživu a zdraví rodiny byla zodpovědná rodina. Když se pro potraviny nechodilo do prodejny přes výrobní pás fabriky, ale na pole a do zahrady.
A tak se mezi radami, jak si zaobstarat a udržet oheň, jak si zabezpečit pitnou vodu a jak si postavit provizorní střechu nad hlavou dozvíme i to, jak si zabezpečit potraviny. Rybářský a lovecký lístek nebude mít kdo kontrolovat, ale zejména pokutovat, a kdo by se odvážil, sám by mohl skončit jako potrava divoké zvěře. Ale nad nejistotou (ne)úspěšného lovu
stojí jaká-taková jistota pěstování „kulturních“ plodin. A knihy do nejistých časů nám barvitě popisují, jak se obilí, brambory, kukuřice či zelenina pěstovala před stopadesáti lety a jak se bude, bez elektřiny nafty, benzínu a strojů, pěstovat prý za pět, deset, padesát let, někdy v budoucnosti. V podstatě ručně, případné s pomocí koně nebo krávy, jestli budeme mít do čeho je zapřáhnout, protože poctivý starý pluh bude vzácností.
Není možné upřít autorům snahu pomoct všem přeživším vyrovnat se s budoucí situací a pomoct jim přežít co nejdéle. V potu tváře chléb svůj budeš dělat. A tak v snaze vidět nejasnou budoucnost jasněji se dívají do vzdálené minulosti. A pro samé předvídání nevidí, co se děje tady a teď. Nevnímají pokrok v podstatě.
Regenerativní zemědělství
Snaha lidí, kteří stejně tak viděli neveselou budoucnost lidstva a neudržitelnost „moderního“ zemědělství přinesla evoluční změny způsobu obdělávání půdy tak, aby se půda zachovala, ale i její produkční schopnost a tedy aby byl dostatek potravin pro všechny, i když stroje pohánějí stále traktory a stále se pálí nafta. Protože biopaliva jsou sice fajn, ale není dost polí na potraviny pro lidi a současně pro řepku do nafty nebo oves pro koně. A taky aby se snížili náklady, protože současná ekonomika je neúprosná, globalizace rozsáhlá a civilizace funguje. Nedá se spoléhat, že dnes vymyslíme metodu a zítra se svět zhroutí a potom to bude fungovat. Musí to fungovat už dnes, musí to vycházet v číslech a kdyby náhodou, bude to fungovat i potom.
Změna způsobu obdělávání půdy, aby se znovu vrátila její schopnost vázat vodu a vyživovat pěstované potraviny bez potřeby dodatečného přihnojování a bez potřeby neustálým rozrýváním narušovat její přirozené regenerační procesy, přinesla také úsporu pohonných hmot i pracovní síly a snížila potřebu používat silné traktory a drahé speciální stroje a také odstranila potřebu umělých hnojiv či ochranných postřiků. Proces postupné změny bez ohrožení výnosů produkce trvá několik let, ale poté přináší trvale lepší výsledky. A je to méně namáhavé a i lacinější. Já bych dodal, že jako stvořené pro budoucnost bez současné civilizace a její vymoženosti.
Sejba do neoraných polí, ale do „ukončených“ meziplodin je jedním ze způsobů bezorebného způsobu zemědělství. Co to znamená? nepotřebujeme traktory, koně, krávy ani pluhy a tedy není potřeba rozrývat zemi, vystavovat ji erozi a zvyšovat úniky dusíku do vzduchu. Stačí počkat, než „plevel“ vymrzne nebo ji posekat a zmulčovat. Zjevné autoři takových bezpochyby užitečných informací neznají základy permakuktury v zahrádkách a regenerativního zemědělství na polích, jinak by určitě tyto na lidskou i zvířecí energii méně náročné způsoby zapracovali do svých příruček, jak postupovat, když bude opravdu zle. Protože potom bude opravdu potřeba být efektivní a neplýtvat silami. Tedy šetřit krmivem i potravinami. A lidskými kapacitami. Uvolnění kapacit ze zemědělství před více než dvěma sty lety nastartovalo průmyslovou revoluci. Kdo nezná svou historii, bude nucen si ji zopakovat a v načrtnutém případě budou znalosti klíčové.
Proto jsou všechny knihy, popisující jak začít žít „PO“ zralé na přepsání. Minimálně v části o pěstování plodin. Proč se vracet o dvěstě nebo třista let zpátky, když umíme plynule navázat na současnost, jen použijeme aktuálně dostupné nástroje. Principy však můžou zůstat bez ohledu na stav civilizace.
Komentáře