Překvapení u Julky

Julka není ani moje kamarádka, ani moje sousedka, ale penzion s milou obsluhou a skvělou kuchyní. A vlastně Julka jsme si ho pojmenovali my sami, i když se oficiálně jmenuje Penzion Julkin dvůr.

Na ubytování v něm jsme neměli zatím důvod, protože obec Plášťovce (okres Levice, Slovensko), kde se penzion nachází, je od cíle našich cest vzdálená jen 40 kilometrů, takže se domů bez problémů dostaneme. Podle obrázků na internetu však pokoje vypadají velmi pěkně a útulně. Možná jednou tam i přespíme. Uvidíme.

Zatím jsme vyzkoušeli jen kuchyni a ta si nás získala hned napoprvé. V nabídce mají takové věci jako kachní játra s domácími lokšemi šomlo halušky či speciality ze zvěřiny. Šomlo halušky jsem sice dosud u nich neochutnala, protože je právě tehdy nedělali, ale na lokších s játry jsem si opravdu pochutnala. Skoro jako moje domácí. No a zvěřina? Tu můžeme s přítelem na všechny způsoby. Jen u nás doma je takové masíčko velká vzácnost. Asi by to chtělo mít známého myslivce a to my samozřejmě nemáme. O to víc se vždy těšíme na jelení guláš U Julky.

Cesta tam vede přes les a tak musíte počítat s tím, že se o ni často dělíte s právě procházející srnou, jelenem nebo dokonce s divočákem. A bezpečné to rozhodně není. Zvlášť, když se to děje pořád, přes den i v noci. V kteroukoli hodinu. Nejsem vůbec nepřítelem zvířat, ale při pohledu na plný talíř voňavého guláše se vždy tak trochu potěším, že alespoň právě tohle zvíře mi příště už přes cestu nepřeběhne. V jeho i mém zájmu. Vždyť je lepší jelen na talíři než pod koly.

No ale k tomu překvapení. Bylo opravdu velmi příjemné.

Minule jsme jeli z dlouhé cesty. My dva s přítelem a jeho sestra. Byli jsme hladoví, jako skoro pořád, když projíždíme kolem tohoto penzionu, a tak jsme se rozhodli, že si dáme naši oblíbenou „baštu“.

Hned u vchodu jsme se pozdravili s naším známým číšníkem. Mám pocit, že ho už dávno známe, protože je tam snad stále. Ale to je dobře, neboť je milý a ochotný. Při odpovědi na otázku, co si dáme, trochu zvážněl. Jelikož jsme si všichni vybrali jelení guláš, s lítostí nám oznámil, že už tolik guláše nemají. Možná tak jednu porci. Škoda, pomysleli jsme si, ale alespoň přítelova sestra vyzkouší, jaké dobroty tu vaří. My s přítelem jsme si neobjednali nic. Číšník se ještě zeptal, jestli k tomu chce knedlík nebo pečivo a odešel.

Nějakých 20 minut se nic nedělo. Průběžně obsluhovaly ty, co přišli po nás, občas kolem prošel jiný číšník a u nás pořád nic. Už jsme i chtěli odejít, že na nás zapomněli, když se z kuchyně otevřely dveře. Náš číšník položil na stůl oválný talíř s pořádnou porcí guláše a pěti knedlíky. Přítelova sestra se hned s námi chtěla dělit. Že ona tolik nesní. No nemusela.

O chvíli se dveře z kuchyně znovu otevřely a na našem stole přistály další dvě poctivé porce jelení pamlsky i s knedlíky. Číšník jen s mírným úsměvem utrousil: „Co bychom neudělali pro naše stálé zákazníky.“ Milé, že?

Já jsem ještě poprosila o pečivo, neboť knedlíky nejím, a už vůbec ne bílé, ale ani s tím nebyl nejmenší problém. Dostala jsem v košíčku chléb. Sice bílý, ale mně vyhovuje více než knedlík.

Najedli jsme se tedy nakonec všichni a doslova do sytosti. A to nejen chleba a knedlíků, ale opravdového do měkka upraveného masa s delikátní chutí.

Vyplatilo se nám počkat a určitě se příště zastavíme zas. Vždyť jsme přece stáli zákazníci. No ne?

A na závěr, pokud chcete srovnávat kvalitu, zkuste si dát jelení guláš třeba na Podzámčoku, v motorestu u hlavní cesty směrem z Krupiny do Zvolena. I tam tomu říkají guláš, ale na talíři dostanete kromě knedlíků jen moukou zahuštěnou jelení „omáčku“, tekoucí z mělkého talíře a v ní pět kostek masa o velikosti hrany asi 1,5 centimetru.

Co už. Některé restaurace si zkrátka vybíráme jen jednou. Více nás tam nedostanou.