Žít zahradou

Lidé, kteří mě znají, mohou potvrdit, že mám vícero zájmů a o každém koníčku dokážu mluvit s nadšením. Ale v poslední dekádě mým největším tématem je zahradničení a dá se říct, že žiji zahradou. Minimálně na zahradě, dnes už spíše chalupě nebo hospodářství, vždyť jsem si zde zřídil i „GardenOffice„. Dnes jsem potkal člověka, který stejné jako já už dlouhá desetiletí žije svou zahradou.

S Tondou se znám už dobrých čtyřicet let, byli jsme tehdy dlouhá léta kolegové, občas jako šéf třetí směny byl i mým šéfem. A už tehdy hodně času trávil na své zahradě se skleníkem. Karafiáty na jaře, zelenina v sezóně byly nejen jeho koníčkem, ale i vedlejším příjmem. Jeho problém se zahradou začal po změně režimu, resp. když se začaly dávat do pořádku vlastnické vztahy a práva k nemovitostem.

Jak jsem zjistil od dalších bývalých místních kolegů, pozemek kdysi dávno patřil jednomu ze státních podniků. A ten po přestěhování se do nového areálu hned naproti přes silnici přenechal jednomu ze zasloužilých zaměstnanců, otci kolegu, který tam trávil všechen volný čas, pozemek k užívání. Netuším, komu pozemek patřil předtím, ale v těch dobách se na vlastnická práva moc nehrálo, vše bylo státní. A v pozemkových knihách byl také pěkný chaos, hodně změn vlastníků se do knih ani nedostalo. Stálo by to poplatky a platili by se daně. Vím, o čem mluvím, můj otec též dával do pořádku zanedbané dědictví…

Takže Tondova zahrada se najednou stala majetkem města. Všichni věděli, že jeho otec a teď už on tam tráví hodně času a dlouhá léta se o pozemek starali, samozřejmě, že z něj měli užitek. A tak město navrhlo „majiteli“, že mu „jeho“ zahradu prodá za velmi výhodných podmínek. Jednou pro vždy by se tím vyřešily vlastnické vztahy a nikdo by nemohl město obvinit z „nehospodárného nakládání s majetkem“.

Avšak kolenovrtná povaha Tondy se projevila v plném rozsahu. Uražen, že ho chtějí připravit o dědictví předků, nabídku odmítl a začal se s městem soudit. A už se soudí a odvolává třicet let.

Jelikož nebydlí daleko ode mne, často se potkáváme a vždy pozdravíme, však jsme bývalí kolegové. A pokaždé začne: „Jak se máš, co nového?“ Ale je to jen past, protože pokračuje „Já mám jen problémy, se zahradou, můj právník je podplacen/neschopný/lajdák a zase se odvolávám, protože developeři mě chtějí o pozemek připravit.“ Dnes jsem měl trochu času, tak jsem prohodil pár slov. A on z té staré tašky, co vláčí stále se sebou, vytáhl obal s posudky a rozsudky!

Mezi řečí z něj vypadlo, že soud přece měl skončit vydržením a ne tím, že ho chtějí o pozemek připravit. Takže opravdu to není rodinný majetek, jen to jeho otec dostal do užívání od podniku, po změně režimu se pozemek zřejmě dostal právoplatnému majiteli anebo jeho nástupci a Tonda, místo toho, aby elegantně a rychle věc vyřešil, platí tři desetiletí soudní poplatky, soudní znalce a advokáty, aby dokázal, že má pravdu, tedy že pravda je to, co si myslí on.

Připomněl jsem mu i můj nedávný „případ“. Po koupi pozemku jsem opravil ploty, resp. vyměnil jsem staré vykývané dřevěné sloupy za nové kovové. Po skončení práce na téměř 150 m plotu mě majitel sousedního pozemku upozornil na křivý plot, že mu zasahuji do pozemku. PROSÍM? Vždyť ty ploty tam stojí sedmdesát let! První kroky vedli ku geodetům a po proměření plotu s verdiktem „mimo katastrální hranice“ jsme zjišťovali, jak se to mohlo stát. Jednoduše starý geodet v minulém století namísto tři bodů zaměřil dva, ze dvou úseček udělal jednu, trojúhelníkovou část pozemku „narovnal“, vždyť tenkrát to stejně bylo jedno a já jsem měl na stole problém. Druhá cesta vedla za rodinným právníkem, zkušeným v podobných případech a verdikt zněl: Pět let a čtyřicet tisíc korun, nejméně. Za půldruhého aru louky.

Já si myslím, že chápu celkem rychle a dnes je plot na aktuální katastrální hranici. Přišel jsem o 1,5 aru z 32, získal dobrého souseda a klid v ulici a mohu se věnovat sečení trávy, pěstování stromků a sbírání úrody.

Já i Tonda žijeme svou zahradou. Jenže každý jiným způsobem a zahrada nám poskytuje jiné emoce. Tak nám třeba.