Kdo má doma pekárnu na chléb, ví o čem mluvím, nebo možná také ne …
Když řeknu, že si doma peču svůj vlastní chléb, hned se mě všichni ptají, jestli jsem si koupila pekárnu. A na co?
Většina lidí, co znám, a koupili si domů pekárnu, si rovnou kupují směsi na chléb. To je už jen výhra. Mají sice čerstvý voňavý chléb, ale také s látkami, které tam vůbec nemuseli být.
Nemluvě o tom, že rozpis přípravy takového chleba je zhruba 3 hodiny i s pečením, což v žádném případě nestačí k tomu, aby v těstě proběhly všechny důležité procesy.
Já si představuji a také peču chléb takový, jaký se pekl někdy dávno, když ještě neslyšeli o kvasnicích. Ty sice urychlily jeho přípravu, ale za jakou cenu?
Ta dlouhá příprava kvásku, i samotné kynutí zadělané těsta, má pro stravitelnost chlebu dost zásadní význam. Samotná mouka obsahuje, kromě lepku, kyseliny fytinové i bílkoviny a různé minerální látky, které se díky dlouhému procesu kvašení pomocí kvásku lépe rozloží a tím se stávají pro tělo lépe využitelnými.
Nemluvě o tom, jaké „zázraky“ se dnes do chleba přidávají. Stačí si přečíst složení.
I já jsem ještě nedávno kupovala chléb, nejraději celozrnný, jen jsem marně hledala takový, co neobsahuje droždí, karamel a různé vylepšovadla či stabilizátory, a to všechno je problém. Tak jsem se rozhodla, že ať si ty barevné, voňavé a nadýchané „chleby“ prodávají, komu chtějí, ale já to nebudu. Já si svůj chléb upeču sama.
Začala jsem klasicky kváskem. Nejprve v prášku ze zdravého obchodu. Nebyla to žádná sláva, něco jsem asi udělala špatně, ale pokaždé, a zkoušela jsem to asi 3-krát, se mi na povrchu objevila plíseň. Tak jsem se rozhodla, že si kvásek založím sama. A podařilo se.
Bylo to jednodušší, než jsem si myslela.
