Jak důležitá je voda pro život si uvědomíme nejen na výletě, když zapomeneme doma láhev s pitím, ale i v zahradě, když se snažíme pěstovat ovoce a zeleninu a počasí si usmyslí, že šest týdnů v kuse nebude pršet. Díváme na oblohu, vyhlížíme oblaka a čekáme, kdy ta voda spadne právě na naše políčka. Kdy se uzavře kruh koloběhu vody v přírodě, jak jsme se to učili na vlastivědě na základní škole. A začínáme pochybovat, že nás to učili správně.
Abychom si připomněli, co nám tehdy ve škole vysvětlovali, použiji obrázek z Wikipedie. Možná si i vy vzpomenete na obrázek nakreslený učitelkou na tabuli. Dnes to mají děti jednodušší. Projektory, internet, počítače. A v podstatě i já, nemusel jsem obrázek kreslit 😉
Takže poučka o koloběhu vody v přírodě začínala tak, že z oblaků prší voda na zem, zde stéká v malých potůčcích z kopců, ty se spojují do říček a velkých řek, v nich voda proudí do moře, kde se vlivem slunce ohřívá a vypařuje, aby se opět dostala do oblak, které se z moře dostanou nad pevninu. Koloběh se uzavírá a donekonečna opakuje.
Co je v tomto příkladu špatně?
Když se podíváte ven, tak zjistíte, že dnes už vlastně nic. Voda, která naprší na zem, okamžitě odtéká. Regulovanými toky, kanalizací ze střech i betonových parkovišť, z odlesněné země, z polí oraných shora dolů namísto po vrstevnicích. Prakticky nic vodu v krajině nezadrží, voda okamžitě opouští přírodu a teče velkými řekami opravdu do moří.
Voda by měla v krajině zůstávat. Odtékat pomalu. Aby stihla zavlažovat nejen lesy v kopcích, ale i pole a záhony, louky i pastviny. A aby se mohla i z nich vypařovat. To na jedné straně ochlazuje prostředí, na druhé vytváří oblaka pro další déšť.
Tím samozřejmě nemyslím, že by se měly vytvářet bažiny a záplavy. Když se voda nahrne a zastaví dole na rovině, je to problém. Kterému se dá předejít, když nahoře se tok vody zpomalí. Když napršaná voda z lesů, luk a polí nezhučí rychle dolů. Když vsákne do půdy, mezi kořeny, když se naplní tůně, rybníčky. A z nich se pomalu uvolňuje do země, zavlažuje ji a ochlazuje.
Když jsem přes den ve městě, betonové džungli nejen paneláků a cest, ale i nákupních center a parkovišť, tak i po západu slunce je horko nesnesitelné. Všudesálající teplo, suchý vzduch. Úplně jiné pocity mívám v zahradě. Zeleň všude kolem zmírňuje pocit tepla, když slunce zapadá za kopec, najednou cítím vlhký vzduch a příjemný chlad. Stromy ani louka teplo po západu slunce nesálají, ale uvolňují do ovzduší vlhkost a teplota vzduchu je nižší. Na teploměru o několik stupňů, pocitově výrazně více.
Pamatuji si jako malé děcko, že okapové roury z bytovky ústily při zemi do trávy. Voda, která napršela na střechu, po nich stékala dolů a vsakovala do země. Dnes každý okap musí ústit do kanalizace, aby nás mohli zdírat „stočným“ a zaplatili jsme si devastaci vlastního státu rychlým odvedením vody ze země do moře. Vysušujeme si zem. Když přijde léto, nemá se co z půdy ve městech, ale už i v moderních vesnicích, vypařovat a ochlazovat vzduch. Už i vesnické dvory u domů se stávají bezduchovou plochou zámkových dlažeb, zeleň nahrazuje beton. A ten zbytek, co zůstal, musí být uměle zavlažovány, neboť voda v půdě se neudrží, je odkanalizovaná.
Možná mraky z moří přinášejí životodárnou vodu. Ale i plocha kontinentu je velká, dost na to, aby se z ní vypařilo dostatek vody nejen pro lokální bouřky z tepla, ale i pro obyčejný déšť. Když ale veškerou vodu ze země odvedeme rychle pryč, nezůstane nám nic, jen čekat na to, co nám moře pošle. A my mu to téměř okamžitě pošleme zpět.
Část té vody z koloběhu musí zůstat u nás. Protože bez vody není život.
Podobné články:
Komentáře