Při jednom výletu na kolech loňský podzim jsme po příjezdu do jedné vesnice uviděli na jejím začátku něco, co tam ještě před lety nebylo. Tedy spíš to bylo na jejím konci, protože jsme přijeli „od lesa“. A marně jsem přemýšlel, co ty lidi k tomu vede.
Na konci vesnice trůní čtyřpatrový bytový dům, před ním šestnáct parkovacích míst. Vše ve vlastnictví obce, tedy lidé bydlící na vesnici platí nájemné obci, ale ke svému bydlení, kromě parkovacího místa, nemají žádný pozemek. Mohou se sice setkávat venku na lavičce před vchodem, ale nemohou si nikde nic pěstovat ani chovat.
Jako malý kluk jsem vyrůstal v malém okresním městě v cihlové bytovce, která měla čtyři patra a také šestnáct bytů, osm dvoupokojových a osm třípokojových. Proti té moderní měla dva vchody, sklepy a taškovou valbovou střechu a topit jsme si museli v kamnech uhlím, které jsme tehdy velmi levně kupovali, jen jsme ho museli ručně nosit v uhlácích ze sklepa do bytu. My naštěstí jen do prvního patra.
Před bytovkou čtyři lavičky a sušáky na prádlo. Sousedé se setkávali právě na těch lavičkách, ženy i při věšení prádla nebo při úpravě květinových záhonů, které byli mezi lavičkami a sušáky. Každá rodina, která chtěla, protože ne všichni chtěli, měla kousek květinového záhonu, o který se starala. A děti jsme běhali po trávě mezi lavičkami a pod sušáky, protože kousek za nimi byl dlouhý plot a školka, do které jsem nikdy nechodil. Nemusel, protože máma byla doma a starala se o dvě děti a její manžel z jednoho platu uživil tehdy celou rodinu. Vzpomínkový optimizmus? Nuže, měli jsme všechno, co jsme potřebovali a chtěli.
Každou zimu jsme dostali velký balík, v kterém byla vykuchaná husa a nějaké brambory. To nám posílala babička, ke které jsem jezdíval každé léto na prázdniny a jezdil jsem tam rád. Přišlo mi samozřejmé, že babička má kolem rodinného domu zahrádky, v jedné je zelenina, kolem které se „muselo“ trochu pracovat, že má brambory ve sklepě, kam stačilo zajít a vybrat z nich, ať už pro prasátko anebo do kuchyně, že pro vajíčka stačí zajít do kurníku a není potřeba stát ve frontě v mlékárně. Že tu všude rostou maliny, rybíz, angrešty anebo na stromech třešně, švestky anebo jablka a že se za ně neplatí penězi, jako v zelovoci.
Protože my ve městě, kde se prý žilo pohodlněji, jsme pro všechno museli do obchodu, chvíli postát ve frontě, a měli-li to, tak za to zaplatit těmi papírky, kvůli kterým otec chodil do práce. A proto nebyl s námi, protože máma byla doma stále.
A v duchu, pár krát i nahlas, jsem se rodičů ptal, proč my bydlíme ve městě, když všichni naši příbuzní, všichni bratranci a sestřenice, bydlí v rodinných domech, i když v malém městečku, a všichni mají u domů zahrady, kde si mohou ovce jen tak obrat ze stromu a zeleninu vybrat ze země. Zadarmo. Nikdo nemusí nikam chodit od svých détí, aby tohle měli (Jistě, chodili do práce, protože je potřeba platit i jiné položky).
Když babička umřela, byl jsem už starší. Její dům si vzal jeden ze strýců, ostatní své sourozence vyplatil. Všichni dostali nějaké peníze, my jsme přišli o možnost cestovat v létě na venkov a mít ovoce „zadarmo“ a k tomu velký výběh, kde nás nesrazí auto ani nebude ohrožovat bonbóny „cizí strejda“.
Majetek představuje nezávislost
Zkrátka v mém pojímání představuje vlastní dům a pozemek na vesnici mít možnost dopěstovat si a dochovat část potravin, pro které není potřeba stát ve frontě (dnes už opravdu nemáme fronty zákazníků před prodejnami, fronty se přesunuli dovnitř, k pokladnám, kde už „to není vidět“) a doufat, že je budou mít a že na ně budeme mít peníze. A že na „to málo“, co si člověk zadováží sám, stačí trocha času po práci nebo o víkendech. Že se člověk nemusí strhat a získá za to nepoměrně vyšší kvalitu, než v supermarketu.
A také netřeba zapomínat, že pěstování a chov vedle zaměstnání vlastně znamená získat ve svém životě větší hodnotu, než jen příjem z práce pro cizího. Co si dochováme a dopěstujeme, to nemusíme kupovat a co jsme tedy vydělali, nemusím utratit za to, co jsem získal pomimo, tedy buď mi víc zůstane anebo si koupím něco jiné. Anebo mohu pracovat méně 😉
Proto mi hlava nebere, jak se někdo může chtít nastěhovat do obecní bytovky na vesnici a platit nájem za bydlení, kde kromě toho malého bytíku nic nemá. Kde celý život bude platit nájem, ale ve volném čase nemůže vyprodukovat další hodnotu. Kde má jedinou možnost, sedět na gauči před obrazovkou a nechat si vymývat mozek televizí nebo čumět na videa z youtube. Anebo „vyběhnout“ z bytu za nějakou zábavou, do města či na výlet. Na to všechno potřebuje auto, stejně jako na dojíždění do práce z té „díry“, takže musí navíc vydělat i na to auto a jeho provoz. Nejen palivo, ale i servis, STK, PZP…
A když se stane důchodcem, bude mít dostatečný příjem na to, aby platil nájem, který bude jistě vyšší, než je dnes? A důchod jistě nižší, než je dnes plat. A když zemře, nic po něm děti nezdědí, protože byt není jeho, jen celý život platil „za služby“.
Neumím pochopit, proč někdo chce bydlet na vesnici, odkud je do práce i do obchodu daleko, autobus nejezdí pořádně nikdy, na vše je potřeba mít auto, takže se spousta času zabije nejen prací pro peníze, ale i cestováním za jinými povinnostmi nebo zábavou a přitom nemít z toho žádný materiální užitek. Ani svůj dům ani svůj pozemek, který by přinášel materiální zvýhodnění kuchyně a zdraví. Nedokážu pochopit, proč si někdo na jedné straně vybere vesnici, tedy zdravé prostředí a obyčejné lepší lidé, a na druhé tady platí nájem za něco, co jeho není a zřejmě ani nikdy nebude, navíc ho to stojí další „obslužné“ peníze, které musí vydělat.
Nájem přece mohu platit i v blízkém malém městě (kde ceny zdaleka nedosahují úrovně Olomouce nebo Jihlavy, o Brně nemluvíc) a kde je všechno, včetně škol a obchodů i hospod v pěší vzdálenosti, často i to zaměstnání. Takže celkové náklady života možná nižší, navíc je vše možné i bez auta a výdajů s ním spojených.
Prý na takovýto způsob života mají. Tedy vydělají, aby mohli utrácet. Takže nemají, protože co vydělají, to utratí. Neušetří, nezvýší hodnotu svého jmění. A když takovýto člověk onemocní nebo přijde o zaměstnání? Mohu v bytovce přestat používat teplou vodu, protože nevydělávám, tak abych ji ani nemusel platit? Mohu ušetřit snížením teploty v bytě? Ne, stejně zaplatím takzvanou poměrnou část. Až už teplo využívám anebo ne, platím, ať už výtah používám anebo chodím po schodech, platím. Mám čas, protože jsem přišel o práci? Sedím na gauči, protože jen co se pohnu z bytu, platím.
Přitom na vesnici platí, že bydlím-li ve svém, a nechci platit za topení, tak ho vypnu, anebo nepřiložím. Ušetřím, i když je to nepohodlné, ale překlenu kritické období, topím si jen v jedné místnosti, abych neonemocněl. Přitom venku na dvoře nebo na zahradě se umím pohybem i trochu zahřát, vždy je nějaká práce, a nejsem-li líný počas roku, dopěstoval jsem si i nějaké potraviny, zeleninu i ovoce mohu mít v komoře. Takže ani dočasná nezaměstnanost nemusí znamenat katastrofu, hladový nebudu a neumřu nudou anebo pro exekuci za nezaplacenou splátku příjmu TV programu.
A vždy tady po mne zůstane i nějaký majetek, hodnota pro potomky. Nevyhodil jsem peníze do vzduchu „za služby“, ale zvelebil majetek.
Pochybuji, že lidé z těchto bytovek přišli sem z Liberce nebo Zlína. Většinou to budou krajané. Většina obyvatelů okresu bydlí v rodinných domech, až už ve městě nebo na vesnici, velká většina. Jen mladí žijí v představě, že „mají nárok“ na své vlastní bydlení. Nebudou se tlačit ve velkém třígeneračním domě, jakých je tady přehršel, se svými rodiči a nedejbože spolupracovat. Ve „svém“ si mohou dělat co chtějí, kdy chtějí a s kým chtějí.
Přitom kdyby jejich rodičové se chovali a uvažovali stejně, mladí by dnes měli holý zadek…
Pochopitelně bydlení vícegenerační rodiny vyžaduje nejprve dohodu o podmínkách a pak i vzájemný respekt. Ale společná dělba nákladů na provoz, případně i opravy domu a práce v zahradě dovolí každému z účastníků utrácet méně, než teď utrácejí každý sám. Takto musí všichni pracovat naplno, aby si udrželi „svůj standard“. A v čase choroby rodiče se o něj nemá kdo postarat, protože mladý musí vydělávat na své bydlení, když společné odmítl. Uvědomují si mladí, že jednou oni budou staří a budou potřebovat pomoc, ať už materiální nebo lidskou?
Mě to jednou hlava nebere. Dojde to někdy těm nynějším mladým?
Podobné články:
Komentáře