Když je v létě sucho a teplo, a to teď bývá snad každý rok tak, tak všichni lamentují a toužebné očekávají, kdy už konečně zaprší. A když se tak stane, tak buď nadávají, že napršelo málo, nebo naopak, stěžují si, že napršelo hodně a všude je voda a bahno. Případně, že hrozí povodně, potoky jsou rozvodněné, a ornice spláchlá z polí a záhonů. Jako by ani nevěřili, že ještě může pršet.
Z různých měření a dlouhodobých záznamů máme informace o dlouhodobých průměrech všeličeho. Denních teplot, nočních teplot, měsíčních úhrnů srážek, množství vody v půdě a tak. A lidé mají tendenci považovat to, co je aktuální, za normální. Zejména jestli jim to vyhovuje, resp. si dlouhodobě na takový stav zvykli. Například, že po sedmi až deseti dnech pěkného počasí je týden deštivě a znovu se to opakuje. Anebo že prší každý třetí den odpoledne. Jakmile se tento ustálený stav změní, lidé jsou nešťastni, smutni, nazlobeni.
Jako když člověk ze Sahary přijede v lednu k nám. Zima, mráz, občas i sníh a ještě i podklouzne na ledě. Je z toho frustrovaný. Proč? Protože není zvyklý na to, ale na úplně něco jiného. Takže skutečné starosti nám nezpůsobují situace, ale naše reakce na ně. Nešťastni nejsme ze současnosti, ale z rozporu mezi skutečností a naším přáním.
Anebo když se nám naše přání splní, ale nejsme připraveni na důsledky. Když lamentujeme, že je deficit vláhy v půdě, ale nedojde nám, že doplnění deficitu znamená větší déšť, než byl doteď, protože snížení úrovně vody v půdě způsobily srážky nižší, než je průměr, takže zvýšení objemu vody v půdě zajistí jen déšť větší, než je průměr. A když opravdu takový déšť přijde, jsme schopni tu vodu přijmout?
Ne mentálně, že lije jako z konve, že je průtrž mračen, že je pořádná bouřka. To vyřeší v nejhorším psychiatr. Ale reálně, jestli naprší za dva dny tolik, co byl čtrnáctidenní úhrn v minulosti, jste schopni přijmout tu vodu? Jste schopni ji zadržet v půdě tak, aby jste ji později mohli využít ku prospěchu vámi pěstovaných plodin a rostlin a nemuseli řešit ornici splavenou na betonový dvůr, abyste nemuseli řešit zatopený sklep nebo znečištěnou studnu? Víte, jak se dá takový přívalový déšť zachytit a zkrotit?
Přehrady nemůžeme budovat v každém lese na každém potoku. A vždyť v minulosti ani nebyly a nebyly ani (tak často) problémy s velkou vodou. Tak co se změnilo, že teď už ty problémy máme?
Zásobárnou vody je půda
Vodohospodáři před očekávanými nadměrnými srážkami vypouštějí přehrady. Teda jestli je vypustit mohou, protože nemůžou vyplavit vesnice pod přehradou jen proto, aby je nevyplavil déšť příští týden. Ale nejvíc vody není v přehradách, ale v zemi. V půdě v lesích, v půdě na loukách a v půdě na polích. A i v našich zahradách. Přitom princip, na kterém půda zadržuje vodu, je všude stejný. Porézní struktura půdy s velkým obsahem humusu, baktérií, hub a půdních živočichů, které spolu rozkládají odumřelé rostlinné zbytky. Tím jednak „čistí“ prostor, jednak organický materiál zpracovávají na surovinu pro nové rostliny. Všude tam, kde člověk „ve své moudrosti“ nezasahuje.
Ve většině případů je působení člověk na polích a na záhonech stejné, liší se jen velikostí a sílou používaných strojů. Zatímco pole orají a brání silné traktory, záhony obdělávají kultivátory, rýče, motyky či železné hrábě. Zemědělci i zahrádkáři „rýpou“ do země, převrací ji vzhůru nohama, kypří a rozdrobují. Pěstované plodiny z polí i záhonů kompletně odstraní, úrodu zpracují, a zbytek – posběrové zbytky, kompletně zlikvidují. Sláma i stonky jsou z pěstitelských ploch odvezeny. Z organické hmoty, která na plochách vyrostla, nezůstává absolutně nic. A aby plochy alespoň trochu plodily, jsou do půdy doplňované živiny umělými hnojivy, ve složení a koncentraci pro tu kterou pěstovanou plodinu. Odhalené povrchy ploch jsou vysušované sluncem, větrem erodované a organický půdní život se vytrácí, zůstávají jen anorganické základy. Umělá hnojiva a chemické „ochranné“ postřiky tuto degradaci půdy urychlují a prohlubují.
A když do tohoto „mrtvého písku“ naprší, voda jím proteče jako přes filtr. Ale ne do hloubky půdy, ale dolů svahem. Proč ne do hloubky?
Může za to rozplavení půdních agregátů a vyplavení drobných anorganických částeček, způsobené mechanickým rozbitím půdy úderem mnohých kapek vody deště, ze kterých každá má svou hmotnost a kinetickou energii. A tato směs dokonale ucpe povrch půdy, takže voda nemůže vsakovat a odtéká z pozemku. Cestou vytváří erozní rýhy a bere si vrchní úrodnou vrstvu s sebou. Kde končí? Ve sklepech, na silnicích, v řekách…
Půda má být vždy zakrytá
Úplně jiná situace je na loukách nebo na záhonech, na kterých jsou rostliny. Tam se kapky vody tříští na těchto rostlinách a po nich stékají už bez energie, schopné ničit. Půda není rozdělována, nevzniká blátivý film, který brání vsakování vody. Neobsahuje-li však půda dostatek humusu, je schopna pobrat je omezené množství vody, zbytek zase odtéká z pozemku.
Oba dva problémy může na záhonech, na kterých se právě nic nepěstuje anebo jsou pěstované rostliny ještě malé, vyřešit mulč. Tedy zakrytí povrchu organickým materiálem. V zahradách prakticky používáme dva materiály. Trvanlivější slámu anebo dostupnější seno. Zatím co shora brání nastlaný materiál přehřívání půdy sluncem a vysušování větrem, současně brání vyklíčení semenům plevele, takže kvůli plevelu mulčované záhony nemusíme okopávat. Také se na zakryté půdě nevytváří zatvrdnutý povrch půdy, takže ani z tohoto důvodu mulčované záhony nemusíme okopávat. Protože rostliny nemají přehřáté kořeny ani od přehřátého holého povrchu své stonky a listy, spotřebují méně vody. Takže mulčované povrchy není potřeba tolik zavlažovat, ušetří se voda i elektřina pro čerpadlo. Půdní fauna z mulče na styku s vlhkou půdou vytváří humus, z tohoto důvodu je potřeba mulč doplňovat. Slámu stačí jednou za rok, seno i třikrát za sezonu.
Dobrá půda je schopná vsáknout vodu do desetinásobku její čisté hodnoty. Naprší-li tedy 1 mm srážek (měřené v pevné nádobě), v půdě se jí provlhčí až 10 mm vrstva. Jestli tedy naprší 100 mm srážek, může být půda vlhká do hloubky 100 cm, jeden metr.
V praxi je však problém i s o hodně menšími srážkami. Jsou lokality, kde už 40 mm srážek představuje problém. Dokonce i 40 mm za 24 hodin, co v podstatě ani není nějaký déšť. Je to proto, že půda není schopna toto množství vody pojmout. Neobsahuje dostatek humusu, který je jako houba schopen vodu na sebe vázat. Nejsou v ní kapiláry a „klíny“ vytvářené kořeny, které by do hloubky narušovali podklad pod úrodnou horní vrstvou půdy. Potom voda na rovinách stojí a na svazích odtéká.
Přitom jsou známé příklady, kde regenerací půdy zvýšili její absorpční schopnost už za několik let několikanásobně, jen tím, že přestali orat, bránit a jinak „vrtat“ do půdy, přitom stále sejí a žnou úrodu a dokonce dosáhli i výrazné finanční úspory. Stejně tak na téměř hektarovém svahovitém pozemku jsme za několik let výrazně zlepšili vlastnosti půdy, takže dává bohatou úrodu zeleniny i ovoce při daleko menších vstupech energie a materiálu, jako na vedlejších parcelách a bonusem je zvýšená schopnost zadržet vodu i po prudkých deštích. Zdokumentovaný je den, kdy za 18 hodin napršelo 120 mm srážek a nijaká povodeň, záplava, splavení půdy či eroze se nekonala.
A to vše pouhým neoráním, nekultivováním, nerytím, neokopáváním. Regenerace za pomoci mulče s využitím místních zdrojů. Zpevnění svahů vysázením ovocných keřů a stromů. Sečením trávy na etapy a na různou výšku. Namísto cíleného dodávání živin z umělých hnojiv za účelem (krátkodobého) vysokého výnosu dlouhodobá práce na regeneraci půdy a její následné vysoké úrody jako vedlejší efekt. A všechno celé je to jednodušší a levnější, než hospodaření za pomoci traktoru, kultivátoru, rýče a motyky.
My jsme na déšť připraveni. Od nás voda z půdy neodteče, zůstává v ní pro využití travou, keři, stromy i zeleninou a dovoluje nám delší období bez zavlažování. Protože vody je v půdě dost a vydrží déle, protože při našem způsobu hospodaření máme nízké ztráty vody i nižší spotřebu vody rostlinami. Nemusíme se bát suché studny ani vysokých nákladů na pěstování.
Přitom ta samá opatření, která umožňují vodě více vsakovat do půdy, jsou ta samá, která brání vodě ve zbytečném vypařování se z půdy. Bez meliorací, bez betonování, bez „vrtání se“ v zemi. Bez použití těžké techniky a potřeby PHM. Tedy bez potřeby vysokých finančních vstupů. A nedá se říct, že bychom neměli úrodu. Ve srovnání se sousedy spíše naopak.
Podobné články:
Komentáře