Jak se nám minul krystalový cukr

Nevím jak u vás, ale u nás ubývá cukr tempem špička kávové lžičky denně. Přesně tolik si dává můj přítel do turecké kávy.

Já kávu téměř nepiju, a když už, tak meltu nebo špaldovou, no a ta je sladká sama o sobě. Čaj pijeme také neslazený, takže bílý cukr máme doma víceméně jen pro případné návštěvy.

No a takovou návštěvu jsme dostali i dnes. Přišla se na nás podívat moje teta a ta má ráda všechno sladké. I čaj, i kávu. Po tom, co si do svého šálku vsypala tři lžičky cukru, cukřenka zůstala prázdná. Ještěže jí stačilo, říkala jsem si v duchu.

Když však odešla domů, já jsem se snažila vzpomenout si, jestli vůbec nějaký bílý cukr doma máme. Ani se nepamatuji, kdy jsem něco takového kupovala. Po kontrole zásob ve spíži jsem přece jen objevila jeden kilový pytlík s datem výroby říjen 2008.

Tak jsem ho vysypala do zásobní nádoby a přemýšlím, že když už dosud vydržel, mohl by to zvládnout ještě další rok, neboť do té doby není šance, že ho spotřebujeme.

No a pak příští rok zase možná koupíme kilo, abychom podpořili náš cukrovarnický průmysl. Když už z našich daní dostali tolik dotací přes Evropskou unii a kdoví, kolik agentur.