Tento týden mne moje polovička poprosila, zda by jsem ráno, když mám ten volný den, nezaběhl do nedaleké prodejny pro akciové zboží. Nemusí ráno vstávat dřív, aby stihla být načas v práci. Rád jsem ji vyhověl, protože jsem si sám chtěl koupit něco do dílny a přitom jsem došel k zajímavému zjištění. Covid už není.
Cestou z bytu do prodejny jsem nemohl použít výtah, protože kdesi pod námi se připravovali, podle ruchu na schodišti, na stavební práce. Cestou dolů po schodech jsem potkal partu dělníků i natažený hrubý kabel dolu k elektrické rozvodnici. Ještě že mám v plánu dopoledne odjet do zahrady, budu ušetřen toho hluku. Po nedávném požáru totiž několik bytů změnilo majitele a každý nový si byt přestavuje.
Po úspěšném nákupu se vracím s plnou krabicí v rukách a snažím se čipem otevřít vchodové dveře do paneláku. Nic, protáčím jednou rukou svazek klíčů různými způsoby, pořád nic, druhá ruka začíná být pod vahou nákupu unavená. Hledám tedy správný klíč od vchodu, když vtom se dveře zevnitř otevřou. Jeden z dělníků mi říká, že ve vchodu je vypnuta elektřina, protože zapojují ten hrubý kabel, jdou měnit starou zárubeň za novou pro bezpečnostní dveře. A ani výtah nejede, jen jestli bych počkal deset minut.
Poděkuji a jdu těch šest pater vystoupat i se čtyřmi kily v rukách. Vždy si u toho vzpomenu, jak mi neurochirurg „zakázal“ chodit po schodech a doporučil používat výtahy. Pousměji se, jednak je to dávno a jednak jsem už pět měsíců po operaci otestoval, jak dobře operuje, když jsem vylezl třista schodů na minaret v Lednici. Těch devadesát šest schodů domů nebude problém.
Když jsem doma odkládal nákup a svlékl si bundu, tak jsem si uvědomil, že jsem to vystoupal bez jediné zastávky! Řeknete si, co je na tom divné pro zdravého chlapa. Ano, pro zdravého je to nic. Jenže já jsem téměř celý jednadvacátý mal problém s kondicí. Po tom, jak byl domů zavlečen kovid od pokryteckých kolegyň mé polovičky, jsem po odeznění příznaků začal pociťovat významný pokles fyzické výkonnosti. Postupné jsem absolvoval řadu různých vyšetření včetně srdce a plic, bez viditelných fyziologických změn. Mladá internistka, která to všechno vedla, mé dokonce podezřívala, že na kovid svaluji i problémy svého věku. Taktně jsem ji upozornil, že mi nedělalo rok předtím ujet sto kilometrů na kole a odpoledne pracovat v zahradě. A v zahradě běžně nosívám dvě konve s vodou a teď musím s jednou dvakrát odpočívat.
Zkrátka podle současné odborné medicíny mi nic není. Jen nemám sílu. Jenže s takovýmto závěrem jsem se nechtěl smířit. Jednak ještě do důchodu pár let mám, jednak mám v zahradě hodně práce. Takže jsem na zápalovo-trombotický virus použil Acylpyrín a každý den posiloval v zahradě. A do roka se dostavili výsledky. Po roce od prvních potíží jsem už zase odnesl konev na jedenkrát, jako předtím.
A tento týden jsem si to definitivně potvrdil. Stará kondice se opět vrátila. Pravda, nebylo to zadarmo ani samo. Neustálý pohyb na čerstvém vzduchu, spojený s užitečnou prací a trpělivostí přinesly výsledky. A ty schody to jen potvrdily.
Podobné články:
Komentáře