Někteří lidé se tváří, že lidstvo je tady jen dvěstě let. Že pokrok nastal jen nedávno a do té doby jsme žily na stromech a v jeskyních, jestli jsme vůbec byly. Přitom před dvěstě lety se nepochybně něco stalo a od té doby jsou lidé sdíráni a využíváni. A přitom se stačí jen rozhodnout a nebýt součástí stáda.
Pamatuji si doby, kdy internet nebyl. Na informace, odborné, byly jen knihy a časopisy. Koupit jednu z mnoha knih v knihkupectví chtělo trochu peněz a kupu odvahy vybrat tu jednu z množství, občas i štěstí. Když měl člověk známosti, mohl mezi regály trávit hodiny a vybrat si jednu z knih, podle které se pak řídil. Alternativou byly okresní knihovny, kde za symbolický roční poplatek člověk mohl trávit hodiny ať už v čítárně anebo doma s půjčenými knihami, a studovat.
Obě možnosti měli nevýhodu, člověk bez zkušeností neuměl posoudit, zda kniha nepíše nesmysly, zda tomu autor skutečně rozumí a zda jeho rady mají cenu. Naštěstí bylo jen málo publikací, které byly „úplně od věci“.
Dnes si můžete jakoukoli informaci vyhledat pomocí internetu. Internet je taková velká knihovna, kde najdete všechno, ale pořád máte povinnost (vůči sobě) posoudit, zda autor textu nepublikuje nesmysly (a proč, komu to slouží). Nespornou výhodou je, že čím více informací si přečtete (anebo shlédnete jako video nebo poslechnete jako podcast), tím lépe umíte posoudit kvalitu aktuálně přijímaného obsahu. Nevýhodou zase je, že čím víc toho přečtete nebo vidíte, tím dřív zapomenete. Ať už obsah samotný nebo to, kde jste ho viděli. Navíc se stránky mohou měnit nebo zanikat, takže ani uložené záložky vám nemusí pomoct znovu se dostat na původní zdroj.
Naštěstí stále mám výbornou paměť. Takže si mnohé záložky ani neukládám, ukládám si v hlavě jen informaci samotnou, i to jen v případě, že koresponduje s dosavadními informacemi, tedy jak by řekl profesor Staněk, zapadá do mé informační architektury souvislostí.
Takže dnes vám už neřeknu, kde jsem zachytil informaci, že tibetští mnichové se léčí pohledem do raného slunce. Že tak dokážou vylepšit i svůj zrak. Každý si může věřit, čemu chce, já na základě dosavadních informací jsem uvěřil tomuto způsobu přijímaní energie a síly a začal jsem to aplikovat. Spolu s další informací, že na zdraví pozitivně vplývá pobyt v zelené přírodě.
A tak každé ráno v létě, kdy jsem to stihl, jsem vstal na svítání a vyšel na vrch naší zahrady, abych mohl vidět východ Slunce. Přesněji vystihl jsem moment, kdy Slunce vychází zpoza kopce na východě. A díval jsem se soustředěně oběma očima do zlatého kotouče, odkdy se začal vynořovat nad horizontem, až dokud nebyl celý jeho kotouč viditelný. Ke konci už je to fakt síla a oko, to horší, zaslzelo. Poděkoval jsem se za léčivou sílu a šel v zahradě „po práci“. Co znamená uprostřed horkého léta tak dvouhodinový rituál zalévání zeleniny a dalších prací kolem hospodářství. Takže se pohybuji pořád mezi záhony, ovocnými keři a stromy na zelené trávě. U nás beton nenajdete.
Zhruba po dvou či třech týdnech jsem zjistil, že už nepotřebuji brýle, abych doviděl na dům na protilehlém svahu nad vesnicí. Podle Googlemap je to vzdušnou čarou 850 m. Pro pořádek musím uvést, že už před tímto experimentem jsem asi dva roky po zahradě se pohyboval bez brýlí do dálky, které jsem nosil padesát let! Při práci se člověk potí a kapky na sklech mé rozčilovaly. Raději jsem byl bez brýlí a do dálky se nedíval, či spíš mi nevadilo, že neumím zaostřit, protože na blízko jsem viděl (kromě čtení – to je jiná kapitola). Jen na procházky s výhledem jsem si brýle brával, právě proto, abych dobře viděl do dálky.
Už jsem nemusel.
Pomohlo mi Slunce? Jestli jsem dva roky chodil po zahradě (a bavíme se o desítkách arů, ne nějakém pidipozemku v satelitu a betonovou zdí kolem) a stále jsem viděl stejně a po pár desítkách terapií ranními paprsky se mi zrak zlepšil, co byste si o tom mysleli bez předsudků? Já si myslím, že ranní slunce bez zelené zahrady nefunguje, stejně i naopak. Co si myslíte vy, je vaše záležitost, já nikoho na nic nenavádím, jen popisuji svou zkušenost. Už to trvá tři roky a každé léto brzy ráno dělám to, že se párkrát ve vhodném čase projdu na kopec a vystihnu probouzející se Slunce a potom mu poděkuji. A dioptrické brýle do dálky už nosím jen v pouzdru v tašce s doklady, protože na řidičském průkazu jsem vyfocen s brýlemi.
U očního jsem byl asi před pěti lety, povinná prohlídka u tehdejšího zaměstnavatele, brýle na čtení mi udělal špatné. Stejný lékař mi patnáct let předtím předepsal správné brýle do dálky, po předešlé patnáctileté pauze „léčení“ u očního. Ale nejlepším lékařem je ve skutečnosti Příroda.
Protože sice lékař léčí, ale Příroda uzdravuje.
Podobné články:
Komentáře