Chtějí nám vzít dědictví prarodičů

Už jste to slyšeli? Podle nejnovějších připravovaných zákonů Evropské unie si už nebudeme moci vypěstovat plodiny ze svých vlastních semen. Každé vysázené semínko totiž bude muset být zaregistrováno. A nejen to. Všechna semena budou muset splňovat normy průmyslově šlechtěné odrůdy. Co to ​​v praxi znamená? Pokud toto nařízení začne platit, hrozí nám pokuta už jen za to, že si odložíme a vysejeme semínka té odrůdy rajčat, fazolí či okurek, které se nám po minulé roky osvědčily a které pěstovala již naše babička. Budeme se tedy muset řídit novým zákonem i za cenu, že přijdeme o dědictví po našich prarodičích?

 

Možná si mnozí pamatují, jak se hospodařilo kdysi. Já mám mou babičku před očima, jakoby to bylo včera. Již krátce po začátku nového roku vysévala do různých bedniček semínka papriky a rajčat. Jen co trochu povyrostly, přesadila je do kelímků a dokud přišli teplé dny, byly sazeničky nachystané na vysazování do zahrady. Přímo na záhony zas vysazovala hrách, fazole, okurky, mák i krmnou řepu pro prase či slepice.

Semínka z vlastní úrody

Babička však žádné semínka nekupovala. Měla je odložené z předchozího roku. Po sklizni vždy pár plodů nechala přezrát. Pamatuji se, jak se postupně měnila barva okurek ze zelené přes žlutou až oranžovou. Zároveň s barvou se měnila i jejich konzistence. Z tvrdých plodů se stala měkká hmota podobná blátu. Po rozřezání jsme semínka lžící vybírali do velkého hrnce, nechali tak týden kvasit, pak je umývali a vysušili. Podobně jsme odkládali semínka i z rajčat a papriky. Samozřejmostí také bylo odkládání části brambor na příští výsadbu.

Odolné krajové odrůdy minulostí?

V minulosti se otázka škůdců ani postřiků velmi neřešila. Pokud nějací přišli, většinou to byly jen mandelinky na bramborách. Ty se ručně sebrali do sklenice s vodou a věc byla vyřešena. A nemoci? Co si já pamatuji, tak se téměř nevyskytovaly. Možná to bylo jakýmsi přirozeným výběrem. Lety se uchovaly jen odolné krajové odrůdy, kterým nevadilo ani příliš teplé či příliš studené počasí. Zvládli sucho i vlhko. Prostě se časem tak přizpůsobili našim podmínkám, že v pohodě rostly a přinášely úrodu dlouhá léta.

Postupně se však začaly objevovat odrůdy nové. Slibovali, zejména u ovocných stromků, rychlý nástup plodivosti. Třeba už v druhém roce po výsadbě. To do té doby bylo jen snem. Častokrát se říkávalo, že děda zasadí strom a úrodu budou sbírat až jeho vnuci. Proto se novinky tak rychle rozšiřovaly a na některé staré odrůdy se již téměř zapomnělo. Přesto mnohé osvědčené odrůdy zůstali a jen v poslední době se díky nadšencům znovu dostávají do povědomí. Možná tomu napomohl i fakt, že velká část novovyšlechtěných odrůd sice přináší úrodu mnohem dříve, zato je ale náročná na péči a životní podmínky.

Snaha o soběstačnost zmařena

Pokud by snaha o znovuzavedení odolných starých odrůd pokračovala, možná bychom v blízké budoucnosti mohli mít v našich zahradách zase dostatek zdravého a kvalitního ovoce či zeleniny. Rozšiřováním těchto odrůd bychom možná časem dosáhli i soběstačnost. Nemuseli bychom tolik zeleniny a ovoce dovážet, no a právě toto je zřejmě důvod, proč se nám Evropská unie snaží zkomplikovat život. Vždyť zákazem výsevu a prodeje vlastních semen budeme nuceni kupovat semena průmyslově šlechtěné. Možná i geneticky modifikovaná. Vydělá tak v první řadě jejich výrobce, jichž, předpokládám, bude jen několik. A pak budou vydělávat výrobci různých hnojiv a pesticidů, bez kterých tyto prošlechtěné odrůdy prostě nebudou umět růst.

Kdo na tom však předělá, budeme my. Drobní i větší pěstitelé. A následně samozřejmě všichni občané států, ve kterých budou tato omezení platit. Pokud se tedy tato do nebe volající hloupost stane opravdu zákonem, nejen, že přijdeme o dědictví v podobě osvědčených odrůd zeleniny a ovoce, ale staneme se závislí na rozhodnutí evropské „vrchnosti“ o tom, co a v jakém množství budeme pěstovat, ale hlavně, co, nebo zda vůbec něco budeme i jíst.