Vždy bychom se měli na něco těšit, říkají moudré knihy. Tak i já jsem se už od pátku těšila na dnes, protože jsem se dozvěděla, že na trhu budou prodávat ovocné stromky.
Už z dálky jsem viděla hlouček lidí u auta s českou poznávací značkou a přívěsným vozíkem. Stromků měl na vozíku celkem dost a při pohledu zblízka mě potěšilo, že jsem uviděla barevné štítky, jaké používá můj osvědčený dodavatel. Vypadalo to nadějně.
Pak jsem ale zjistila, že mají i stromky a keříky se štítky jiných pěstitelů, a tak jsem se zeptala, zda mají Aprimiru. Chlap na mě vyvalil oči, že co to vymýšlím, že o ničem takovém neslyšel. Tak jsem poděkovala a chtěla jsem odejít. Ještě jsem si stihla vyslechnout dialog mezi prodavačem a zákazníkem.
Prodavač: „Co vám dám?“
Zákazník: „Jednu višeň“.
Prodavač: „Jednu višeň, co ještě?“
Zákazník: „Jednu nektarinku“
Prodavač : „Jednu nektarinku, ještě něco?“
Zákazník : „Už nic, děkuji.“
Prodavač: „Spolu to bude…“
Ani jsem na výslednou cenu nepočkala, to co jsem slyšela, mi bohatě stačilo.
Nezdá se vám to divné? Nebo jsem divná já, když vyžaduji, aby ten, kdo něco prodává, alespoň tušil, co prodává? Čekala bych, že při dnešním množství různých odrůd a podnoží dá prodavač zákazníkovi alespoň na výběr, když už sám neumí poradit. Vždyť není zcela jedno, zda je odrůda samosprašná, zda má silný nebo slabý růst a zda je vůbec vhodná do této nadmořské výšky. Ale zřejmě to je lidem jedno, protože někteří i nakoupili.
Pokud jste dnes byli na tržnici a nějaký stromek si koupili, jsem zvědavá, jestli se vám ujme. Podle stavu těch kořenů mu velkou šanci nedávám, i když vám držím palce.
Podobné články:
Komentáře