Mluvit o stáří se mladým jaksi nechce. Ani nad tím neuvažují. Dokonce ani ve středním věku nechceme myslet na stáří a náš život na důchodu. A za vrchol drzosti se považuje, když v přítomnosti dámy mluvíme o věku nebo naznačujeme cosi v tom smyslu, že už nejsme nejmladší. Ba dokonce říci, že některé tělesné potíže přicházejí s věkem, je nedůstojné. A přece existuje „věc“, v souvislosti s níž mluvit o stáří je milé a příjemné.
Nejpozději po střední škole si naplno uvědomíme fakt, že naše rodina, ve které jsme vyrůstali, je jen dočasný příbytek. Že zde se máme naučit, jak žít a pak máme jít žít svůj vlastní život. Přestože k rodičům a sourozencům neztrácíme citové pouto, dříve či později se v naší blízkosti objeví člověk, ke kterému cítíme to, co k nikomu jinému. Tuto osobu často nazýváme naší polovičkou.
Nejčastějším vnějším projevem spjatosti dvou lidí jsou jejich svatební obroučky, které si vzájemně vyměnili v den, kdy veřejně zpečetili svou touhu spolu zestárnout. Přežít svůj život v trvalé blízkosti toho druhého, společně sdílet zážitky z každodenního života i svátečních dnů. Podílet se na bolesti toho druhého i prožívat chvíle štěstí a úspěchu.
Své rodiče bereme jako samozřejmost a je pro nás přirozené, že jsou spolu. A neuvědomujeme si, že stejně nás chtějí vidět i naše děti. A že jako jsme my jako malí obdivovali zlaté svatební obroučky našich rodičů, i oni jednou budou s obdivem pohlížet na ty naše. Nebudou si uvědomovat, že žít s tím druhým nebylo vždy jednoduché, že společný život nebyl vždy procházka růžovou zahradou.
Tak, jako si zodpovědně vybíráme partnera na celý zbytek našeho života, důležité je vybrat si dobře i svatební obroučky. Abychom na stará kolena, jak se zvykne říkat, mohli vnoučatům ukazovat náš symbol lásky, který jsme si vyměnili, když jsme se jako mladí rozhodli s tím druhým zestárnout.
Podobné články:
Komentáře