Chudák soused

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A úplně stejně by se mohlo parafrázovat rčení v případě onemocnění. Nikdo není nesmrtelný a nikdy nevíte, na co narazíme. Ačkoli někteří jdou vstříc svým problémům. Ale to je již otázka životního postoje a hodnot.

Jeden den jsem se vybral do zahrady, abych zkontroloval, jak to vypadá a co je nového. A přes plot jsem viděl jednoho ze sousedů, kteří si zřejmě přivstal, jak kráčí svou zahradou, opíraje se o hůlku! Tušil jsem v minulosti, že má nějaké zdravotní problémy, ale ta hůlka mě překvapila. Mám v živé paměti, jak si s ní moje matka pomáhala a také, jak jsem byl před několika měsíci na ni taky odkázaný.

„Kolena?“ Ptám se s účasti v hlase, když jsem ho pozdravil. Přikývl tiše a pokračoval ke stodole.
„Znám“, pokračoval jsem. „Také mě to občas chytne, nedostatek pokory.“ pokračoval jsem více méně už jen pro sebe, protože soused už pomalu odkráčel.

Takže už nebyl schopen se mě zeptat, co s tím dělám, jak se uzdravím. Řekl bych mu, že začnu pít více vody a při tom přemýšlím, kde jsem udělal chybu, kdy jsem byl příliš namyšlený a bohorovný. A pak to dám do pořádku, přinejmenším v sobě. Přestanu si namýšlet, povyšovat se, být arogantní. A když to jde, vyřeším to i s konkrétní osobou. Změním svůj postoj k určité situaci, pokusím se s problémem vypořádat jinak. Ohleduplně ku každému a všemu.

Nevadí mi, že mě neslyšel. Protože by mi stejně nevěřil. To by musel přiznat, že není tak jedinečný a nade vším a nad každým, jak si namýšlí. Jinak by už neměly za sebou dvě operace kolen. Musel by být méně pokrytecký a víc upřímnější. Ale pak by byl méně úspěšný ve svých očích. A to se v „jeho kruzích“ nepřipouští.

Mě stačila jedna taková lekce. Vzala mi rok života. Ne léčba, moje arogance, která k ní vedla. Říká se, že se člověk učí celý život a nakonec stejně zemře hloupý. Doufám, že nezemřu příliš hloupý, že poznání posunu alespoň trochu vpřed.