Ani nevím jak začít. Mám v sobě směs pocitů, od vzteku přes smutek až po nepopsatelný pocit zhrození. A to všechno ve mně vyvolalo jediné video sdílené na internetu, ve kterém mladé maminky ukazují své malinkaté děťátka (méně než 19-měsíční!), které jsou závislé na fast foodech. Čtete správně, ZÁVISLÉ! Ptáte se, jak je možné, že už tak mladý organismus může být na něčem závislý? Ano, je to možné. Vždyť pokud je možné, že dítě se už narodí závislé například na dr ogách, pokud jeho matka v těhotenství něco brala, tak je možné, aby závislost mělo i v tak mladém věku. Avšak mnozí si myslí, že dro gy jsou jen alkohol, „tráva“ či něco tvrdé. Není to bohužel tak.
Fast Food Babies
Myslím, že není třeba ovládat angličtinu na to, aby se člověk při tomto videu pozastavil a zhrozil. Slzy se mi tlačili do očí, když jsem viděla pár měsíční dítě, které sotva drží jídlo v rukou, jako „tlačí do hlavy“ hamburger s hranolky polité kečupem a majonézou. Jak hází o zem misku se zeleninou, odmítá jakýkoliv náznak zdravé stravy a silou-mocí se domáhá svého vytouženého „jídla“. Maminka se zármutkem v hlase vypráví, jak její dítě „zbožňuje všechno nezdravé“ a ona neví co s tím dělat. A pár minut na to už volá donáškovou službu a objednává si „jídlo“ pro celou svou rodinu. A prý mateřská láska, ha! Otec rodiny vypráví jako nedokáže odolat úsměvu a rozzářené tvářičce své dcerky, když před ni dá talíř s fast foodem. A viděli jste už tvář narkomana, když konečně sežene peníze na další dávku? Ach, jaká to radost, že? Bože můj bože, kam poděli ti lidé rozum?! Avšak stále se nevím rozhodnout, zda převládá hněv nebo smutek. Na jedné straně mi je líto těch dětí, a na straně druhé bych dala takovou facku pro prozření těm rodičům, že by si hned uvědomili odkud vítr fouká. Proč jim to děláte? PROČ?!
Na vlastní kůži …
Možná jste vycítili, že toto téma mě skutečně chytlo. A víte proč? Neboť já jsem to zažila na vlastní kůži. Sice se fast food začal rozmáhat až když jsem byla starší, no tzv. „krmení z lásky“ jsem si užila až-až. Každé léto na prázdninách u prarodičů, celé dny před televizí s balíkem chipsů, čokoládou a ještě nějakým slazeným nápojem. Nebylo to jen o mé lenosti (kterou samozřejmě nepopírám), ale hlavně o tom, co přede mě položili. A co položili, to jsem „schálovala“. Říkali mi „Jen si dej moje, vždyť si na prázdninách“ nebo „Pro tebe všechno vnučka naše, koupíme ti co jen budeš chtít“. A protože závislost na potravinách je tichý, avšak silný pán, vše sladké, mastné a slané šlo hned do košíku, do tašky, a pak do žaludku. A víte, kde to skončilo? V dobře uložených zásobách tukových polštářků, které sice po letech aspoň trošku změnily svůj tvar, ale navždy mi zůstanou dělat společnost.
Včera jsem byla na koupališti, a přestože se mi kamarádky, kamarádi a také vlastní bratr smáli, kvůli článku, který jsem napsala o potravinách vhodných na koupaliště, vzala jsem si své slané celozrnné krekry a celozrnné kokosky s sebou. Jak jsem tak plavala, všímala jsem si lidi kolem sebe. Hlavně děti. Ne, nejsem žádná pedofilka, ale prostě jsem nedokázala odtrhnout oči od těch vorvaäčat. Promiňte mi ten výraz, ale skutečně se to jinak popsat nedá. Prostě velrybí mláďata pijící kofolu a chroustající chipsy. To je skutečně tak náročné koupit si jablko nebo banán a napustit si vodu z kohoutku?
Láska není to, co si myslíte
Nevím, proč to lidé dělají. Říkají tomu láska, říkají „dopřát“, no všechno je to úplně jinak. Pomalu, ale jistě rodiče a prarodiče zakořeňují v dětech to, co je v nich. A pokud se nezmění rodiče, nezmění se ani děti. Prosím, nedělejte jim to. Vždyť jsou to Vaše děti, Vaše krev, Vaše budoucnost. Tak je, prosím, nezabíjejte takovým nepěkným způsobem.
Tímto chci říci jedno velké DĚKUJI své mámině Olince. Děkuji, že jsi se změnila, že si změnila MĚ, a že si mě naučila, že žít zdravě není těžké, ba naopak – je to snadné a úžasné.
Jeden komentář u “Máte rádi své děti? Tak je (prosím) nevykrmujte”